Zápisník z cest olomouckých bikerů

  
MTB EXPEDICE CORTINA 2005
foto

Termín konání 18. - 24.6.2005

Osoby a obsazení Mirek
Jirka
Martin
Ivan
Předstartovní příprava

Přípravy probíhaly průběžně již od našeho návratu z loňské akce ( bajkování v Nízkých Tatrách ), jasnější obrysy pak dodávají periodické dýchánky na základně v Gólu. Zde jsme se nakonec dohodli na základních faktech, tj. kam, kdy a jak se vlastně letos pojede. Karty jsou rozdány jasně, máme zvláště jasno o tom, co nechceme. Nechceme jet vlastními auty ( Ivan, Martin ), nechceme jet natěžko ( Ivan, Martin ), nechceme jet v původním termínu ( prošlé pasy ( Mira, pro změnu Ivan ), …
Akce je nakonec naplánována na výše uvedený termín. Další překážky se již neobjevují. Kapitolou samou pro sebe je auto. Poté, co se nikdo nemá k tomu, aby využil vlastního vozidla jsme se rozhodli zoufalému kroku půjčit si auto v půjčovně. Po čtrnáctidenním konkurzním řízení byla naší důvěrou poctěna přerovská půjčovna Autocentrum plus, s.r.o. ( Na odpoledni 2, Přerov, p. Kužílek ).

Pátek 17.6.2005 je ten den, kdy s Katkou vyrážíme převzít přibližovadlo. Do Přerova dorážíme kolem 17:00, vůz je již připraven. Pojedeme kombíkovou Fábií švestkově modré barvy. Přestože mně při čtení Smlouvy o zapůjčení auta silně mrazí v zádech, nakonec podepisuji a jedeme ( to ještě netuším, že s vědomím rizika nebudu moci dva dny spát ). Další anabáze nás ale teprve čeká. V 18:30 přijíždí Jirka. V igelitce s OBI-bobrem ( bude o ní ještě řeč ) přiváží zapůjčenou - odkud asi - zahrádku z dílny pana Hakra. Sundáváme držáky z mých příčníků a přehazujeme je na hakrácké. Pak ‚jednoduše‘ nasazujeme zahrádku. Fatální chybou - jak se ukazuje později - je předpoklad, že úchyt konzoly má být zachycen pod gumovým těsněním, lemujícím dveře. Jak zjistíme později, takto opravdu nelze. Ve své nevědomosti však tuto jednoduchou a předem ztracenou operaci k pobavení všech za záclonami postupně asi dvě hodiny zdokonalujeme, abychom nakonec byli zase na začátku - tedy v koncích. Zahrádka zkrátka na střechu upevnit nejde. Když to vypadá nadějně, sesmekne se. Kolem deváté večerní rezignujeme a jedeme ze sebe udělat absolutní pitomce ( synonymum pro výraz poradit se s odborníky - to je metafór ) k Hégrovi do škodováckého servisu. Mechanik se vrhá velmi odhodlaně do práce ( rád bych se mu podíval do hlavy, co si o nás myslí, ale asi to tuším, sondy netřeba ), po chvíli i jemu úsměv ze rtu mizí a vnucuje nám zapůjčení putovní zahrádky, což s díky odmítáme. Je kolem půl desáté, to je ideální čas poradit se s Mirou. Výchylka přístroje měřícího koeficient nasranosti je v červeném poli. Řešíme důležité filozofické otázky upevnění hmoty na vozidle při rychlosti nad 100km/hod a s dvaceti stupni volnosti, když tu najednou - deus ex machina - zjevuje se identická kombíková Fabie, dokonce stejné barvy a - srdce se zastavuje - s namontovanou zahrádkou. Po krátkém dialogu s majitelem zjišťujeme poznatek zásadního významu - konzoly je nutno uchytit pod gumovou lemovku. Teorii si neprodleně ověřujeme praxí - funguje to. Prožívám tytéž pocity, jako trosečník, zachráněný z beznaděje pustého ostrova ( díky Miro ). S úlevou odjíždím, doma uléhám. Pokračujeme ráno.

Sobota 18.6.2005
Dle domluvy se v 8:30 objevuje Jirka. Pokračujeme v započaté práci, dnes však již máme situaci plně pod kontrolou. Po hodince se rozcházíme. Zahrádka drží, ještě však musím dobalit věci. Balící deficit, způsobený zdržením při montáži zahrádky se projevuje. Dobaluju a vymýšlím, jak rozložit rizika, spojená s půjčením auta. Nakonec sepisuju pamflet, ve kterém se všichni zavazujeme podílet se rovným dílem na eventuálních doplatcích z titulu krádeže, havárie a poškození auta. Podepisujeme postupně všichni. Trochu se mi ulevuje.
K Mirovi přijíždím kolem 9:45. Po zazvonění se ozvalo něco jako … ježiš …?! ( jedeme fakt DNES ? ) s intonací silně vyděšeného jedince ( chyběl vizuální kontakt, jen odhaduji ) . Přesto se však Mira již po 20-ti minutách objevuje ve dveřích. Už je tu i Jirka v doprovodu o hlavu většího bodygárda ( pan syn Jakub- pozn. aut.). Upevňujeme kola na zahrádku a pomalu skládáme tašky a krabice s proviantem do kufru. Slušně sbalitelno je tak pro dva, dál je již nutno cíleně umístit každý předmět tak, aby nenarušoval řidiči výhled - a to ještě nemáme Martina. Zlatá Felície …
Po jedenácté již motor opět burácí, míříme do Prostějova. Martin s chotí již čeká. Je postupně balen a instruován na cestu ( … slabším pomáhej, … silnějším se vyhni … ). Nakonec je i to kolo na střeše a může se jet.
Cesta pěkně ubíhá, za chvíli jsme v Mikulově. Doplňujeme benzín, kalorie ( vývar a svíčková ) , nakupujeme v Bile ( kam ale dát ještě to, co si Mira nese ? ) a už jsme na hranicích. Sličné slečny prověřují naše povědomí o reflexních vestách, v Rakousku a Itálii povinných, díky OBI a Jirkovi však můžeme s klidem Angličana říct YES, WE HAVE. Silničkami se probíjíme k Vídni, najíždíme na obchvat a po Donauweg se vyvážíme na dálnici. Naštěstí jsme se vyhnuli i zácpám. Ti, kdo stejnou trasou pojedou týden po nás, už tolik štěstí mít nebudou. Na dálnici si troufám max na 110, zahrádka ale drží. Kousek za Vídní střídáme, za volantem je Martin. Zavírám víčka, budím se asi po hodině. Ráz krajiny se změnil, stoupáme do táhlého kopce, pak klesáme. Cesta je monotónní hlavně pro toho, kdo neřídí. Naštěstí je na co se dívat. Zastavujeme v Griffenu. Protahujeme ztuhlé svalstvo, okukujeme hrad na skále i hasičské slavnosti. Tankujeme a dohušťujeme pneumatiky. Sedám za volant. Začíná se šeřit.Za Vilachem míjím odbočku na Lienz, po malém kufříku ale opět najíždím na dálnici. Za Lienzem idylka s dálnicí končí, dále už jen po okreskách. Už to jde tíž, cesta je rozbitá a setmělo se. Kontrolujeme kola na střeše a střídáme. V další dědině na nás bliká nějaká dodávka. Zastavujeme na krajnici. Jsou to policajti, zřejmě nemají důvěru v upevnění našich kol. Nakonec se spokojí s kontrolou pasů a mizí. Překračujeme hranice do Itálie a po chvíli jsme v Cortině. Padá rozhodnutí rozbít základní tábor v kempu na Misurině. Branou kempu projíždíme v 01:30. Stavíme stany a zakuklujeme se. Je kosa jak cyp, kulich se rozhodně hodí. Únava z jízdy se mísí s pocitem úlevy - auto jelo bez jakýchkoliv problémů a ani my jsme se nedostali do žádné mezní situace. Spánek.

Neděle 19.6.2005

V noci klepu kosu, ráno je ale nádherně. Sluníčko peče a my vidíme kolem všechno to, co jsme v noci při příjezdu jenom tušili. Jsme přímo v epicentru Dolomit. Pohled do mapy říká, že přímo ze stanu vidíme Tre Cime, vrcholky skupin Cadini a Cristalo a placatou horu Monte Piano. Tam plánujeme vyrazit jako první. Vydatně snídáme ( vločkově-myslící směs s borůvkovým kompotem a mlíkem ) a užíváme si jedinečného místa. Časně ráno - asi kolem deváté - si to k nám šourá dozorčí kempu. Bábi kolem pětašedesáti nám striktně oznamuje, že chce pasy, zbytek obsahu sdělení zaniká v palbě italských a německých slov a vyhodnocujeme jej jako nepodstatný. Poučila nás asi o našich právech a spokojeně odchází. Před startem vybíráme doklady a jdeme navštívit celní a pasovou kontrolorku s ostřížím zrakem. Nekompromisně nám odebírá pasy, platit přitom nechce. Přes naše ( asi chabé ) připomínky pasy zpět nedostaneme, navíc jsme okroužkovaní bleděmodrou papírovou páskou na ruce. To už se nám nelíbí vůbec, nadáváme česky, německy i italsky, to je ale jediné, co se s tím dá dělat. Jirka oponuje, že nebude jako debil chodit s modrým páskem na ruce, že se ve sprše rozmočí a kdovíco ještě, nakonec ale utrpíme už druhou prohru. Pasy jsou pryč, na ruce páska. Pěkně přiblblý skóre. To ještě netušíme, že pásky na rukách se nejen nerozmočí a nerozlepí, ale že s nimi dojedeme až domů . U brány kempu se potkáváme s dvojicí asi padesátiletých Poláků. Postupem času zjišťujeme, že jsou to dobří čípci - jednak už od časného rána neustále štěbetají, jednak je párkrát potkáme na ferátách - v plné polní, s úvazky, lany a přílbami. Když se při odjezdu loučíme, říkají, že vysokohorskou turistiku v Dolomitech mají jako rozcvičku, odtud jedou do Slovinska lézt na Triglav, klobouk dolů .
Kolem 10:30 vyrážíme na první trip. Nadšení ale brzy chladí kulatá značka s kolem na bílém podkladu a s červeným lemem - kolařům vjezd zakázán. Pak že jsou Dolomity BIKE FRENDLY, blbost.
Při krátké poradě tříbíme dva myšlenkové proudy :
1. jet i tak
2. kdy dojdeme odmontovat tu pitomou značku

Nakonec volíme potupný ústup. Náhradní řešení je trasa Misurina - Schluderbach - chata Durrenstein - zpět do Schulderbachu - po tělese zrušené železnice na Ospitale - přes Passo son Forca na Passo Tre Croci - Misurina. Natěšeně se opíráme do pedálů.Za první zatáčkou se otvírají první panoramata. Zíráme do údolí a fotíme. Po kilometru zastavujeme znovu. Fotíme se s Jirkou na místě, odkud je nádherný výhled na Gaisl ( Croda Rosa ). Mira a Martin zastavují u odbočky na šotolinovou cestu a bez jakéhokoli vysvětlení mizí v kopci. Chvíli na ně čekáme, pak jedeme sami. Padla památná Jirkova věta - čekal jsem, že se rozdělíme na dvojice, ale ne že to bude hned první den … Jak příznačné pro další dny …
Sjíždíme na křižovatku do Schluderbachu. Podle mapy odbočujeme vlevo. Po pěti stech metrech na asfaltu uhýbáme doprava na šotolinku. Cesta je značená jako DOLOMITI X-TREME. Stoupáme serpentinami vzhůru, po chvíli míjíme skupinku bikerů. Z toho, jak jsou rozjetí usuzujeme, že nás čeká ještě pořádná porce. Cestou se otvírají úžasné výhledy na skály skupiny Cristalo, to ještě netuřím, že je dnes uvidíme i z druhé strany. I pomalejším dochází, že i zbytek dnešního dne pojedeme s Jirkou jen ve dvou.
Pomalu se blížíme k vrcholu. Výhled na skály je ještě úchvatnější, na kopci už je vidět chata a kamenná pevnost z první světové války. Po chvíli už stojíme u ní. Stavba vypadá impozantně, přestože je v rekonstrukci. Chata ale žije, obsluha taktak zvládá nápor německých důchodců. Dělám si u nich očko, když navrhuji, že je společně vyfotím. Recipročně pak vznikají i dvě fotky, na kterých jsme s Jirkou oba. Na první je jako kulisa panorama Cristala, na druhé výhled na Gaisl a neuvěřitelně zelené louky. Relaxujeme před chatou Dürrensteinhütte ( Rif. Vallandro ) - Jirka u štrůdlu za 3 Eura, já sjíždím tatranku. V chajdě somruju vodu, barmanka je ochotná, ale místo PROSTÉHO doplnění mi vylila i zbytek Izostaru. Naštěstí vozí Jirka s sebou koncentrát, to je záchrana. Ještě okukujeme okolí chaty se zbytky zákopů a pak už směřujeme dál až k chajdě pod Gaislem. Oči se pasou na výhledech do krajiny, karty se plní dalšími záběry. Pak přichází otočka a sjezd dolů do Schluderbachu. Najíždíme na těleso zrušené železniční tratě a po něm, kolem páchnoucího kalného jezírka ( zklamání ) přes Passo Cimabanche do Ospitale. Podél trati - kdovíproč zrušené - stojí stále chátrající nádraží a vechtrovské domky, které dokládají, že tudy trať opravdu vedla. Vytrhané koleje - chápete to - no nechápu …
Pod Ospitale odbočujeme vlevo . Přejíždíme přes potok a už to začíná. Kamenitá cesta jde strmě vzhůru, jet se nedá, i tlačení kola je pěkná soda. Pouze místy jsou krátké jetelné úseky. Tak tady mně dostihla moje první krize. Jirka je v úniku, vleču se za ním jako šnek. Konečně se dostáváme do sedla Passo son Forca. Funím jako parní lokomotiva a hřeje mně pocit, že tohle všechno dělám DOBROVOLNĚ. Odpočívám a fotím umělé jezírko s průzračnou vodou ( Lago Plastico ). Ze sedla je vidět kabinková lanovka na Monte Cristalo ( kabinky na netu někdo trefně nazval popelnice ) a chata Rif. Son Forca. Tuhle kótu ještě dnes zdoláme. Po důkladném vykochání doháním Jirku na nádherném místě. Cesta tady končí, stojíme na skále, pod námi hluboké nic, dole údolí, lanovka a Passo Tre Croci. Naproti nám se tyčí skály skupiny Cadini. Fotíme, jako kdyby tenhle záběr měl být ten poslední. Ještě ale nemáme dost, škrábeme se k chatě nad sedlem. Nic zvláštního tady ale už nenacházíme. Vracíme se na Passo a zkoumáme, kudy se dostaneme dolů. Cesta tu je, ale ne pro kolo. Sestupujeme po sjezdovce, ten sklon bych si rád změřil. Kousek od nás se pase kamzík, Jirka pohotově fotí. Zdárně ztrácíme výšku až k místům, kde už se zase dá vyhoupnout do sedla. Nasedáme na kola u bagru, který shora vypadal jako malá oranžová tečka. Šlapat není třeba, sjíždíme až na Passo Tre Croci. Pak po asfaltu nejdříve dolů, pak nahoru na Misurinu. Tohle jezero dnes vidím opravdu rád. První den a mám toho plný brejle. V kempu následuje teplá sprška, večeře a spacák. Večer je jako včera pěkná klendra, spacák ale hřeje spolehlivě. Usínám snad dříve, než ho stačím dopnout. Jo, to byl dneska den …



Pondělí 20.6.2005

Noc / na rozdíl od předchozí, kdy jsme klepali kosu / byla velmi teplá. Už od rána slunko pere do stanu. V 7:30 se deru ven. Nejsem první, Mira už vaří. Zahajuji přípravu na dnešní etapu. Jak jsme se domluvili již včera, zdoláme Tre Cime ( Drei Zähne, prostě tři zuby ) jihozápadní cestou a to - světe zboř se - bez použití kyslíku.
Vydatně doplňuji kalorie, na jídelním lístku pro dnešní snídani je kombinace ovesných vloček, müsli, mléka a borůvkového džemu. Nezasvěcený by mohl namítnout, že mi došla fantazie a snídám totéž, co včera, ale nezasvěcený do toho nemá co kecat a zasvěcení to nekomentují. Mimochodem - objem džemu ve vločkové patlanině má na celkovou chuť zásadní význam, toto si musím poznačit, abych nezapomněl. Třeba jednou na stará kolena tyto poznatky shrnu knižně ... Ano, mám čas, přesněji mraky času na psaní ptákovin, sedím s Jirkou připraven k akci a už asi 20 minut sledujeme hemžení M+M kolem stanu. Nakonec vyrážíme v 10:30, uff . Nakonec se přece jen / už jsem nedoufal / opíráme do pedálů a jedeme. Cestu k zubům jsme pozorovali od chvíle, kdy jsme přijeli do kempu. O víkendu byla permanentně vytížená autobusy, karavany, auty, ale hlavně motorkáři. Ti všichni mířili vzhůru tak, jako teď my. Je pondělí, provoz je asi ve srovnání s víkendem asi třetinový. Zprvu krutě stoupáme, po dvou kilácích se objevuje malebné jezírko Lago di Ampolo s chatou. Krátce se rozhlížíme a pak zase kolíme. Čeká nás převýšení 700 metrů, místo toho ale zprvu těžce našlapané metry ztrácíme sjezdem k mýtu. Za jízdu vzhůru se těžce platí, auto 20, motorka 10 EUR, Bike Free. Začíná stoupání. Šlapeme hustými serpentýnami a kocháme se krásným výhledem. Po dvanácti vydatných kilometrech asfaltu jsme nahoře. Dojíždíme k chatě Rif.Auronzo. Dýcháme řídký vzduch, doplňujeme tekutiny a provádíme fotodokumentaci. Lovíme první razítka a posíláme první pohledy. Pak pokračujeme dál šotolinovou cestou v protisměru hodinových ručiček kolem zubů. Míjíme kapličku, postavenou na památku horolezcům a po chvíli dojíždíme k další chatě - Rif. Lavaredo. Cesta vedla po vrstevnici, další stoupání nás teprve čeká. Na chajdě probíhá za provozu čilý stavební ruch, zbíječky zbíjejí, minirypadla bagrují, turisté popíjejí na terase a já lovím razítko. Kvalitní otisk se sice povedl až napotřetí, ale je tam. Za chatou se kamenitá cesta zvedá k roacestníku. Z.Bartoš zde odbočil vpravo k chajdě Bulelljoch, my ale / i díky špatné domluvě / míříme vlevo. Úhel stoupání se nemění, cesta jde pěkně vzhůru. Netrvá ale dlouho a stojíme v sedle vpravo od zubů. V sedle je sníh, u rozcestníku stojí bagřík, o který si opíráme kola. Po krátkém rozkoukání a vykochání novým pohledem do údolí za zuby objevujeme ( Jirka ) otvor ve skále. Stoupáme k němu. Cestou zjišťujeme, že horda německých adolescentů obklopuje naše stroje, to nese nelibě zejména Mira, nechal si totiž v brašnách love a doklady ( přežily na místě ). Vyfuněli jsme až k otvoru. Otvor je vstup do tunelu z první světové války. Noříme se dovnitř do tmy. Školáckou chybou se ukázalo, že jsem nechal kokosku na kole. Ve tmě vidím kulový, pod nohama led. Pomalu se sunu vpřed, když tu najednou pic - rána jako z děla, v hlavě se mi rozjasnilo a vidím všude kolem zajímavá červená kolečka, ano, jsem praštěnej. Na konec tunelu se dostávám v úctivém předklonu. Vylézáme na skalní římse. Dál už se bez pořádné výbavy nedostaneme, cesta pokračuje dál jako feráta, mizí nám pod sněhem a její pokračování vidíme až později zdola - masív je celý prokutaný tunely a římsami. Vracíme se do sedla. V plánu bylo dorazit na chajdu v Passu Bulelljoch druhou stranou. Chajda je ze sedla vidět, vedou k ní dvě cesty. První po vrstevnici - asi 30 centimetrů široká pěšinka, vyšlapaná v šikmém suťovém srázu, ta cyklisticky nevhodná. Druhá cesta padá prudce dolů, kličkuje v údolí a ve finále se několika serpentýnami zvedá k chatě. Tuto cestu jsme chtěli použít, zákaz jízdy cyklistům ( pod pokutou 60 EUR ) nás ale odradil. Druhá výtka na téma Dolomity Bike Frendly. Zůstáváme v sedle, fotíme se na sněhu, probíhá svačinka a průzkum bunkru přímo v masívu zubů. Dělíme se o své svačiny se somrujícími loskutáky. Když už jsou ptáci dostatečně nacpaní, zahajujeme sestup. Sjíždíme k rozcestníku nad chatou Lavaredo, pak odbočujeme vlevo. Zkoušíme ještě cestu dle Z.Bartoše k sedlu Bulleljoch. Toto by jel jen cvok, cesta padá hluboko do údolí a pak stoupá strmě vzhůru. Dolů ani nahoru se nedá jet, balíme to. Odbočujeme na skalní plošinu. Zprvu jedeme, pak už jen jdeme po zvětralém vápenci, porostlém hustým mechem a trsy trávy. Všude kolem jsou tiché připomínky války. Ztrouchnivělé trámy, rezavé plechy, konzervy a krabičky od sardinek. Zastavujeme se na skalní hraně. Opět nádherný výhled na skály I do údolí. S jirkou se vracíme po stejné cestě ke kapličce, M+M dojíždějípo starých vojenských cestičkách. Sjíždíme dolů opět společně. Jedu první, nehrotím to. Pochvíli mě předjíždí Martin. Vyjel ze zatáčky a do další se málem nevešel, viděl jsem ho už letět někam dolů, katastrofický scénář se alednes nenatáčí, s obtížemi to ustál a přežil. Jeho rychlost v té chvíli odhaduju okolo 70 km/h. Já si držím svých 35, občas zastavíma a rozhlížím se. Asi v půli cesty mě potkává defekt. Po rychlém PSSSSS je zadní kolo prázdné. Dojíždí Jirka a Mira. Sundávám zadní kolo, ráfek je rozpálený tak, že na něm neudržím ruku. Vytahuji dušt, vzduch v ní ale drží, neuchází. Zato objevuji skrabatělou latu. Vypadá to tak, že se horkem vzdula, vzduch unikl a po zchládnutí se zase přichytila. Takový defekt jsem ještě neměl. Po opravě sjíždíme až k mýtu. Ještě malá odbočka k salaši, kam nás zve informační cedule. Salaš je ale zavřená, vracíme se. Sjíždíme do kempu. Přestože dnešní dávka byla jen asi 25 km, byla velmi vydatná. Relaxujeme ve sprše, doplňujeme energii. Vařím játra z vepře a rýži, docela to jde. Po večeři krátký brífink k zítřku a spánek. Hezký den s nostalgickou vzpomínkou - v roce 1990 jsme s Monikou a s Matouškama tuto cestu šlapali pěšky, vylezli jsme z Misuriny na Čimy stejnou cestou ( jen ne po asfaltě ) a - stejně jako my dnes - jsme je - tehdy celé - obešli. Dodnes máme z této cesty suvenýr - alpský zvonec čórnutý alpskému skotu. Spánek.

Úterý 21.6.2005

Budím se po velmi teplé noci. Je 7 hodin, čas vstávat. Kromě obvylkých procedur ještě čeká zhojený pneumotorax zadního kola, duši musím znovu zalepit, současný stav není příliš důvěryhodný. Na snídani likviduju část konzervy s lahůdkovými párky ( výborný nápad Moni ) a těstoviny s nějakou podezřelou obáčkou ( tuším brokolice - Never more pro Magi ). Lepení duše proběhlo korektně stejně jako příprava na akci. Do přední brašny ještě nabalím urychlovače - Tatranku, jablko, raketový gel s meruňkovou příchutí a Isostar a pak už můžu s Jirkou zase zaujmout polohu ve stínu sedícího pozorovatele, jako obvykle divadelní kus nezklamal, M+M jsou úžasní. Úžasný je i Z.Bartoš, podle jeho bible jsme naplánovali na dnešek smyčku kolem vrcholků ____. Vyrážíme v obvyklou dobu - 10:30. Z Misuriny sjíždíme do Schluderbachu, ještě před ním odbočujeme na těleso zrušené železnice. Také dnes je nádherně. Před odbočkou se zdravíme se skupinkou silničkářů, jejich hártvér - rámy Fort a pozdrav Ahoj jsou jasné indicie - jsou to taky Češi. Sypeme si to po trati přes Passo Cimabanche ( 1.500 mnm - cha ) až k Ospitale. Tady se - i přes výzvu, že dále budeme pokračovat po silnici - odděluje Martin. Valí dál po bývalé železnici. Ta se odděluji od silnice a uhýbá směrem ke Cortině. Projíždíme několik vraceček, fotíme výhledy a brzdíme v zatáčce, odkud tušíme začátek bajkového nářezu. Studujeme mapu a přemýšlíme, jestli se ještě dnes sjedeme s Martinem. Podle mně to moc pravděpodobné není. Po chvilce čekání a studia mapy najíždíme na spojovací pěšinu, která nás má hodit na správnou cestu. Skáčeme přes kořeny, kličkujeme mezi stromy a borůvčím až k rozcestí. Tam - další náhoda - se zjevuje Martin. Tak to jsem z toho Hirsch. Přejíždíme potok a pomalu stoupáme údolím Valle di Fannes. Z mostu se nám otevírá úžasný pohled na kaňon, na jehož dně spíš tušíme, než vidíme protékající říčku. Němečtí turisté se psem nás směřují na vyhlídky vlevo a vpravo od mostu, ještě lepší. Další atrakce nás čeká o 500 metrů dále. Pěšky kolem odpočívadla pro unavené turisty se dostáváme k jedné z kaskád vodopádu. Voda padá z výšky asi osmi metrů nad námi a mizí v hlubokém údolí. Skála pod vodopádem má navíc negativní sklon, takže se tu dá zažít I to, co známe zatím jen z filmů - projít se pod padající vodou suchou nohou. Užíváme si toho dosytosti. Objevujeme začátek cesty Ferata Barbosa, vedoucí kolem vodopádu vzhůru. Tohle bych si chtěl jednou projít. Vracíme se ke kolům zase o něco nabitější. Lesem a po pláních stoupáme pořád vzhůru. Údolí lemují masívy skal ------, při pohledu zpět stále vidíme jako maják nebo orientační bod mohutný masív Gaislu. Zleva nás dobíhá říčka Rio Fannes. Zastavujeme a dobíjíme baterie jídlem a pitím. Martin jako obvykle někde vpředu. Siestu přerušuji jako první, Martina dostihuji na rozcestí pod Passo Limo. Esemeskuje. Přestože mě Martin vybízí k cestě vpravo ( je kratší, ale nejetelná ), volím levou. Z kamenité pěšiny se rázem stává pohodová štěrková cesta,která mě po několika zatáčkách dovede na jižní cíp údolí --- se salaší. Tohle se fotit prostě musí. Stoupám dál, před sebou vidím Passo Limo a chajdu. Už se vidím jak odpočívám na terase, ale ouha, chata je opuštěná. Pode mnou se pasuje se serpentinami Martin, čekám na něj u jezera. Lago di Limo je ale zklamání, jezero je zaplněné vodou jen asi z jedné třetiny, jinak by to mohl být nádherný pohled - náhorní planina, jezero a okolní skály - kýč, ale úžasnej. Za pasem vede cesta takřka po rovině, krajina se ale mění, otvírají se výhledy na vrcholy, stíněné předtím okolními masívy. Cesta pomalu uhýmá vpravo a obtáří stěny ---. Dojíždíme na okraj náhorní planiny. Pod námi je chata Rif. Fanes obklopená přilehlými staveními s malým jezírkem. Dochází mi adjektiva, už kvůli takovým pohledům mělo cenu půl dene šlapat do kopce. Sjíždíme k chatě a objednáváme si pivo. Žádná láce, 3,5 EUR za škopek ( 0,4L ), ale - když musíš, ... Jsme s Martinem sami dva, kluci svačili asi důkladně, ještě na ně chvíli čekáme, ale bez efektu. Teprve po půlhodině, při focení mezi kozami ( meee ) jsem zahlédl Jirku ( ??? ) na horní hraně planiny na začátku sjezdu. Jsme už ale rozjetí a tak nečekáme. Další cíl je chata Rif. Pederü. Cesta k ní vede prašnou silničkou, zpočátku z kopce, později strmým klesáním serpentinami vzor Paso Tremalzo. Sjezd je příjemný, u chaty jsme velmi rychle. U mapy před chajdou se dáváme do řeči se dvěma Italy - bikery s velmi slušnou výstrojí a v hadrech z MTB butiku. Když jim popisujeme naši trasu , nevěřícně se po sobě dívají. Určitě si myslí, že kecáme. Sami jedou od Pederü k chajdě Fannes, no to vypadali namakaněji. Další haluz - Mira s Jirkou nás dojíždí zrovna v momentě, kdy jsme se chystali zase do sedel, jedeme tedy všichni zase pohromadě. Jedeme je ale silný výraz - stoupání, které je svými serpentinami zaříznuté do skalního úbočí jsou galeje na tlačení kola, ne na jízdu. Tohle jet nahoru je nemožné, I dolů bych měl strach. Zatáčky už ani nepočítám, mechanicky se ploužím jen co noha nohu mine, kopec je jakoby nekonečnej. Kako daň za úchvatné sjezdy to ale beru.Konečně jetelný terén. Potkáváme džíp, řidič nás ujišťuje, že jedeme dobře ( jakoby se dalo cestou někde zabloudit ... ). Po krátkém výšvihu se před námi otvírá nový pohled - stoupání končí, sjíždíme na rozlehlou louku. Paráda. Radost nám kazí pouze skutečnost, že chajda, která je před námi, není Sennes, ale Fodara. Tak to je, když si člověk pořádně nenačte mapu. Chata je ale útulná a slečna hostinská sličná, přívětivá a velmi vstřícná. Utrácíme za pohlednice, někteří za pivo ( 3,50 EUR ) a za kávičku ( 1,70 EUR ). Zvláště sběratelé baleného cukru si libují. Anžto jsme s Martinem přijeli dříve, dříve se také zvedáme. Na Jirkovu otázku kudy dále odpovídám, že zpět na rozcestí a potom vpravo ( přijeli jsme zleva ), zdá se ale, že jsem hlavní důraz kladl až na druhou část odpovědi - Jirka s Mirkem posléze opouštějí chatu směrem vpravo, kde je čeká příkrý sjezd do údolí téměř nejetelnou krpáloidní cestou plnou balvanů. Tak nevím, moje chyba ? My jedeme SPRÁVNĚ, výškově máme najet k chajdě Sennes jen 100 metrů, cesta ale jde chvíli dolů, chvíli nahoru, ve finále je to náročnější, než jsem čekal., ale ty panoramata . No konečně - odbočka na Rif. Sennes, opět krásná chajda v alpském stylu uprostřed zelené louky, obklopená masívy skal. No není to nádhera ? Krátká relaxace střídá sjezd. Padáme údolím kamenitou cestou, pustit to moc nejde, protože v suti se nedá moc brzdit. Ráfky se zahřívají, ruce i oči brzdí, kličkujeme mezi balvany, přeskakujeme odvodňovací strouhy, adrenalin chrstá. Přijíždíme na louku u chajdy Malga Ra Štua ( to jsem netušil, že i italština používá háčky ). Na louce kolem chaty je spousta krav, jejich zvonce byly slyšet už zdaleka. Mezi krávami pobíhají taky koně a kobylky s hříbaty. Další sjezd je už po asfaltce, cestou fotím vodopády a na konci další náhoda - potkáváme se s Jirkou a Mirou, kteří sjížděli jinou cestou. Teď už máme před sebou jen technický přesun - spojovací etapu ke kempu. Šlapu co ještě můžu, přesto se spolubikeři pomalu ztrácejí. Za sebou mám jen Miru, který se kochá. Při důkladnějším pohledu zjišťuji, že příčinou pomalé jízdy ( a ztráty konkurenceschopnosti s ostatními ) je nejen olšové nožní svalstvo, nýbrž I kámen, vpěchovaný mezi trubkami a přidírající přední talíř. Musel jsem ho nabrat někde při sjezdu. Kdybych ho chtěl vecpat tam, kde teď je, asi bych musel dlouho hledat ten správný, taky nevím, jak bych ho zajistil proti vypadnutí, v každém případě mě pěkně prudí, musí ven. Když se o demontáž pokouším vlastní silou, míjí mě Mira. Zůstávám sám se svým kamenem. Vlastními silami a nářadím se mi nedaří ten šutrák dostat ven. Ještě kousek zkouším jet, jde to blbě. U passa Cimabanche znovu zkouším kámen vydolovat. Nakonec stopuju dobrého člověka v projíždějícím vozidle. Přes svou nepřebernou slovní zásobu mu ale v italštině nedokážu vysvětlit, že potřebuju šroubovák. Nakonec ho kreslím ho klíčem do písku, talián chápe a nabízí šroubovák pikolo nebo grande. Pikolo jo na pytel, grande je trefa. Kámen přestává být součástí kola. Grácia. To jsem se ale vyčerpal, doplňujukalorie sáčkem müsli a vzpomínám na cca 20 müslityček, které jsem uložil na adrese Dobnerova 8. Posílen sjíždím do Schluderbachu. Pak končí sranda, přede mnou je 7 kiláků pěkně do kopce. Po hodince práce jsem nahoře, ani to nebyl takovej nářez, jak jsem si myslel. Dojíždím za tmy. Mám toho plný brejle, ale dnes to opravdu stálo za to. Sprcha, večeře, spánek. O stoupání k chajdě Fodara se mi musí dnes i zdát ( nezdálo . ).

Středa 24.6.2005

Po teplé noci se probouzíme do krásného, sluncem zalitého rána. Pácháme obvyklou hygienu a chystáme snídani. U mně je to sýrová polévka s dvojitou porcí instantních nudlí. Pakujeme se a vyrážíme. Ve třech, páč Mira má dnes pomalejší metabolismus. Užíváme si sjezdu přes Schluderbach do Cortiny. Až po Ospitale to už známe, i dále se držíme tělesa zrušené železnice, přejíždíme pár mostů a fotíme se v tunelu. Prozkoumáváme i druhý tunel, ten ale není osvětlený a odér v něm napovídá, že slouží spíše jiným, než tranzitním účelům.
Cesta vede mírným spádem až do Cortiny. S mirou máme sraz ve 12:00 u kostela. Míjíme autobusové nádraží - něco mi pořád připomíná, po chvíli to mám - je to nádraží vlakové s krásným perónem a rozkvetlými muškáty. Logicky - navazuje na zrušenou železniční trať. Kolem nádraží se dostáváme do centra. Je přesně takové, jaké si ho pamatuju z předsvatební cesty s Moničkou. Ve stejném krámu jako tehdy kupuji pohledy a kolem kostela přes náměstí dojíždíme k informačnímu centru. Tady kujeme pikle na další cestu. Je dvanáct a - málem jsem zkameněl - přijíždí Mira. Jak nás našel nechápu, ale je dobře, že je tu. Pokud jde o další směr cesty, dohodli jsme kosenzus. Pojedeme směrem na Passo Falzarego, před ním odbočíme na Cinque Torri, muzeum bojiště z doby I. světové války.
Cesta z Cortiny stoupá od počátku vydatně vzhůru.Zpočátku jedeme společně, po čase zjišťuji, že mi nikdo nefuní za krk. Fakt, jsem sám. Projíždím dědinou Pocol, po pár serpentinách zastavuji u dřevěného kostelíka s pomníkem padlým vojákům ze zásobovací jednotky, zmasakrované Rakušany. Torzo zdi původní budovy ještě stojí ( válka je vůl ). Ještě se párkrát opřu do pedálů a už jsem u odbočky. Vlevo končí asfalt, šotolinka vede k Cinque Torri. Tady čekám na zbytek expedice. Lustruju mapu a už je mi jasné, kde jsou kluci. Nad Cortinou pod Pocolem je Sacrario, mohyla s hromadným hrobem padlých. Jirka s Mirou o ní hodně mluvili při vzpomínkách na mimočítankovou povinnou četbu Válka v Dolomitech.
Čekám. Chvíli, ještě, dost dlouho, no fakt nekecám, už snad půl hoďky a nikde nikdo. A pak najednou se objevuje cyklista, nadšení klesá, v tomto trikotu nikdo z nás nejede. Za cizákem ale identifikuju Miru. Několika výstižnými slovy se jej snažím upozornit na skutečnost, že TADY odbočujeme. Mezi tím projíždějí i další kousci, taky míří vzhůru. No, buď jsem pako, co si po hodince šlapání nepamatuje cestu, nebo se ponorka pomalu rozjíždí. Boha, jaké kouzlo
může biker vidět v tom,šlapat další kiláky serpentinami po asfaltě, míjen auty a motorkami, to mi hlava nebere. Chvíli ještě váhám, Torri sám, nebo Passo hromadně ? Za jiných okolností bych fakt jel sám tam kam chci, tady ale se skřípěním zubů následuju dav. Paka vypakovaný, tohle jste teda pohnojili, den si tím ale od vás podělat nenechám. Šlapu. Nadávám. Neulevuje se mi. Po chvíli dojíždím italského silničkáře. Je to už člobrda v letech, šlape ale statečně. Nabírám dech a plynule konverzuji v anglickém jazyce. Stefano jede z Cortiny přes Passa Fazarego a Valparola zpět do Cortiny. Není sám, spolu s ním jede celý peloton, všichni jsou ale už v Mexiku, srkají čajík v hospě nahoře a čekají na něj. Po dalších několika frázích kategorie ver ár jů from se loučím s tím, že se nahoře sejdeme na pivko. Snažím se mu ujet, prostě ho psychicky zlomit ho tím, že mu ukážu, že na to mám. Točím klikami jako kdyby mě bodla vosa. Ještě chvíli se drží v háku, pak pomalu odpadává. Trochu jsem to asi ale přepálil, nahoru zbývá ještě 3,5 kiláku, ....
Konečně jsem nahoře. Bikeři už tu posedávají v různém stadiu relaxace. Morální rozklad je zřejmý, Mira a Jirka sedí spůlu, Martin se drží separátmě na druhém konci. Po krátkém nedialogu odjíždí Martin sám na asi 2 kilometry vzdálené Passo Valparola. Po chvíli se vrací, cestou dolů se míjí s Jirkou, jedoucím opačným směrem. Moc se mi nechce, ale když už jsem tady, pojedu nahoru taky. Mira mě stíhá. Nahoře na Passu stojí pevnost Tre Sassi. Pevnost je v rekonstrukci, uvnitř je muzeum, na planině pod pevností jsou zrekonstruované zákopy a vojenské baráky. Nalézáme do muzea. V expozici jsou ve vitrínách staré uniformy, plechovky od proviantu, zbraně, náboje, fajfky, fotografie a spousta jiných zajímavostí, rozhodně to stojí za to. Nevynecháme ani prohlídku zákopů, je to zajímavé, jenom trneme, jestli na našich kolech už nedrandí squadra azzura.
Dopadlo to výborně, kola jsou na svých místech. Sjíždíme zpět na Falzarego. S Martinem dáváme pivko. Z terasy před knajpou vidíme na masiv Monte Laguzoi. Jsme ve výšce 2105 m, na vrchol ( 2728m ) vede lanovka nebo se na něj dá dostat pěšo starou vojenskou zásobovací cestou. Ta vede cestou necestou, několika tunely až na Rif. Laguzoi. Tento výlet ale dnes vynecháme. Škoda, snad někdy příště. Z časových důvodů neodbočíme ani na Torri, jak jsme se domluvili na Passu v rámci vyčištění situace. Je 18:00, time to go home. Sjezd do Cortiny přeruším jen zastávkou v Sacrariu ( taky ho musím vidět ). Z Cortiny stoupám ostře vzhůru. Cestou párkrát pauzíruju a pod záminkou skenování okolí nabírám sílu. Blbej krpál. Jsem v sedle a šlapu. Předjíždí mě auto s evidentně neitaly. Přibržďuje, okénko se stahuje, vykukuje hlava . Hi, cann I help you ? Are you OK ? Musím vypadat zuboženě. I´m OK, thank you. To je lež jako věž, melu z posledního. Auto odjíždí. Střídavě šlapu do pedálů i po asfaltě. Pak, zrovna když míjím dřevěnou chajdu u jezírka, chytám druhou mízu. Najednou se mi dobily baterky. Možná je za tím síla sušených meruněk, které jsem vyštrachal v brašně a energetický gel ( přenos rovnou do prutu ). Ještě by to chtělo trochu vody, ta , kterou jsem nabral na hajzlíku na Falzaregu páchne sedmiodporně, s tou bych si neumyl ani kolo, o pití nemůže být ani řeč. Takto posilněn zdolávám Passo Tre Crocci ( 1809 ) a po chvíli jsem na Misurině. Na základnu dojíždím jako třetí v pořadí, Mira až hodinku po mně, za tmy. Tak tohle už podruhé nemusím.


Čtvrtek 23.6.2005

Přestože byl včerejší večer teplý, tráva bez rosy a obloha zatažená, je i dnes nádherně.Hory jsou sice v oparu, ale když je osvítí sluníčko, vše se projasní. Už včera jsem se v těžkém stoupání z Cortiny rozhodl, že dnes kolo vynechám. Všechny šlapací svaly mám namožené, tělo si žádá změnu. Nebudu ale "sedět doma", vyrazím pěšky. Cíl je Monte Piano - je to výzva už od prvního dne. Díváme se na něj z kempu, chtěli jsme ho dát kolmo, ale kdyto nejde ...
Sonduju situaci, nikdo se ale nepřidá. Kluci jedou na kole okruh přes chajdu Cita del Carpi, lákáme se navzájem, ale všichni jsme už rozhodnutí. Balím se na cestu. Do batůžku skládám vodu a Kozlíka, sušené švestky, jabko a tatranku. Vydatně snídám - těstoviny s omáčkou ( něco na způsob halušek, tak to aspoň tvrdí výrobce na obalu, to je ale bohapustá lež a urážka slovanské speciality ) a konečně i něco zdravého - tuňáka se zbytky pečiva. Po snádani a nutné hygieně přesně v 9:20 ( s dvacetiminutovým zpožděním !!! ) se vydávám na cestu. Cyklisti se - jak jinak - teprve chystají ...
Míjím odpudivou ceduli - zákaz vjezdu cyklistům - tfuj tfuj třikrát . Těsně za ní stojí teréní džíp, kolem něj povykují němečtí turisti. Tak už to dochází i nám pomalejším, cyklisti byli vytlačeni taxikářskou lobby, obyčejný špinavý byznis na úkor rekreačního sportu za mrzký peníz pouhá 4 EUR na osobu. Znechuceně se štaflu obloukem vyhýbám . Vtahuje mě ale krásná příroda. Šotolinovou lesní cestou pomalu stoupám vzhůru. Po půlhodince cesta opouští les a přibližuje se k hoře. Asfaltka se tady zařezává do skály a úhel sklonu se zvedá. A už jsem v serpentině, která je vidět až z kempu. Vychutnávám si pohled dolů, ale to je jen začátek. Dál stoupám. Z další vracečky je pohled do údolí ještě lepší. Další výhled k Misurině už zahalí kopec, otevírá se ale pohled na druhou stranu k Tre Cimme. Slunce pere ostošest, opaluje mi ruce i ušní boltce. Potkávám pár turistů mířících dolů, několikrát mě míjí i smrdící taxál.
Je 10:40, jsem nahoře. Stojí tu chajda Rifugio Monte Piana, kaplička s pomníkem padlým z I. světové války a dělo vzrobené v plzeňské škodovce. Kochám se výhledem po okolí a pak se vydávám po naučné stezce. Opět stoupám. Po asi deseti minutách chúze se dostávám na obrovskou rozlehlou planinu. Tráva, kamení a kilometry zákopů. Pálící slunce a zákopy. Snad nejkrásnější výhled na okolní hory a - zase ty zákopy. A ponmíčky všude kolem. Minové štoly.Bunkry. Zákopy ... Ta šílená konfrontace nádherné přírodní scenérie a utrpení bojujících, raněných a padlých vojáků tu bije do očí na každém kroku. Střepiny granátů, rezavé konzervy, podrážka vojenské boty, pomníček. Trochu depka a mráz po zádech, toho pocitu se tady nahoře už asi nezbavím. Odněkud zaznívá zvonění zvonu. Procházím po planině a dívám se po okolí. Tre Cimme jakoby na dosah ruky. Za nimi údolí a chajda Bujeljoch. Úchvatný pohled. Blížím se k okraji planiny. Ta ale nekončí, je pouze proláklinou rozdělená na dvě části. Sestupuju po cestě lemované pomníčky dolů a pak se zase škrábu do kopce. Druhá planina je skoro stejně veliká, jako ta první. Je ale více kamenitá. Dedukuju, že jednu planinu - tu severní - obsadili Rakušáci, druhou Italové. Pak se jedni snažili vystrnadit druhé, fornta se posunovala několikrát tam a zpět, brr. Prolézám pár zákopů a bunkrů, v bunkrech, vykutaných ve skále je na zemi sníh a ledové plotny. S německými turisty a jejich baterkou prolézáme i spojovací tunel. Začíná sestupem po žebříku do asi pětimetrové hloubky a po asi 200 metrech ( !!! ) nás vypouští ven úplně na opačné straně. Ještě pár kroků a jsem na skále na okraji. Dál už je jen díra. Dole je vidět Schluderbach, v dálce pak hluboké zelené údolí a Toblach a zasněžené vrcholky Alp. Náááádhera. Sedám si do skalní průrvy a spolu s Kozlíkem Šikulkou si vychutnávám ten pohled. Sedím, hledím a nemůžu se toho pohledu nabažit. Taky něco fotím. Když už došel kozel, pomýšlým pomalu na návrat. Šourám se pomalu po opačné straně pláně. Je odtud vidět celý masiv Gaislu i skupina Crystallo, vše jako na dlani. Fotím, dokud baterky stíhají. Pomalu se blížím ke kapličce. Na kamenném podstavci je svařený železný rám, omotaný ostnatým drátem. Na vršku je zavěšený zvon. Zvoním. Tón zvonu se rozléhá široko daleko.Ve schránce v kamenném podstavci nacházím pohlednice s vyobrazením vojáků z I. světové války. Klub vojenské historie z Brna oznamuje všem, že zde v roce 2002 uctil památku padlých vojáků. Blížím se k silnici, která mě zavede zpět na Misurinu. Z tohoto okraje planiny je vidět jezero i kemp jako na dlani. Tak ještě pamětní razítko a vyrážím zpět. Cesta dolů ubíhá mnohem rychleji. Na křižovatce ale uhýbám z původní cesty na lesní pěšinu. Ta mě vede až k jezírku Lago di Antorno. Odtud už je to do kempu jen asi kilák po silnici. Kemp obcházím a mířím do "centra" na nákup. Došel hlavně chleba, nějaké pečivo by bodlo. Mám štěstí - hned v suterénu prvního hotelu je - kromě nezbytné prodejny zbytečnodtí - i SPAR. Čerstvé pečivo je sice už vyprodané, ale trvanlivý chléb za 1,05 EUR - no nekup to ... V kempu do mě zasyčel i s paštikou jako nic, k tomu proběhly squělé špagetky se salsou, mňam. Sotva jsem odjistil dalšího kozlíka, dorazili bikeři. Pobíráme dnešní kilometry a přitom dostávám zase chuť do kola. Ale až zítra ...

Pátek 24.6.2005

Večer je v trávě jen lehce rosy, noc je bez hvězd a teplá. Ráno se probouzím a vzpomínám na divoké sny, detaily ale už v RAMce nejsou. Snídám a přemýšlím co s načatým dnem. Atmosféra lehce houstne, shoda je v nedohlednu. Nevypadá to, že bychom poslední den zakončili nějakou společnou vyjížďkou. Navrhuju vyjet na Passo Tre Crocci a pak uhnout do kopců vlevo, Martin plánuje Cinque Torri. Zní to jako provokace, tam jsme měli odbočit ve středu místo Falzarega, vidina šlapání po asfaltě mě fakt nebere. Jirka rezignuje a chystá se pěšky na Monte Piano. Utřásám názory při snídani - dnes tuňák s italským chlebem a čaj - mám jasno. Projedu si okruh, který dali kluci včera. Je jasné, že na to budu sám, páč kdo by taky jel dva dny po sobě stejnou štreku. Taky je jasné, že si budu muset dávat majzla, abych se někde nezraquil, těžko čekat, že se tam najde stejnej šílenec, jako já. Risknu to.
Zvedám se kolem desáté. Kontroluju mobil, baterka full, signál snad taky bude, přesto doufám, že cizí pomoc snad nebudu potřebovat. Jo, tak jedem.
Objíždím kolem jezera Misurina, je napuštěné jen z poloviny, kolem se zpevňují hráze, bahno vysychá a neuvěřitelně smrdí. Za jezerem odbočuji vlevo do stráně. Šplhám nahoru po sjezdovce, křižuji dráhu sedačkové lanovky ze které mě povzbuzují taliáni ( Forza , forza ). Sklon je příkrý, místy se nedá jet a tlačím. Asi po kiláku cesta odbočuje vpravo do lesa. Tady už je jetelno. Nabírám výšku. Dnes už není tak jasno, jako předchozí dny, Cristallo je v oparu, kochatelnost malá. Přijíždím k rozcestníku. Rovně podružný cíl - chajda Citta di Carpi, vlevo a prudce nahoru cata Col di Varda ( 2 106 m ). Volba je jasná, jedu vlevo. Cesta se mění na šotérek, kola se boří, ale dá se.Objíždím veliký kámen a za ním už vidím konečnou stanici lanovky, od jejíž dolního konce jsem ráno vyrazil. U výstupní stanice stojí chajda. Usedám pod slunečník a relaxuji. Následuje fotodokumentace a razítko a pak sjezd zpět ke křižovatce. Tam už pokračuji v původním směru. Cesta jde po vrstevnici, obtáčí kopec širokou lesní cestou. Potkávám skupinku pěších turistů, občas prohodíme nějakou frázi v němčině. Pochvalují si, jak je tu krásně. Souhlasím, ale kdyby byl lepší výhled, mělo by to větší koule.
Na konci široké cesty je zaparkovaný džíp s logem Citta di Carpi, budu už asi blízko. Dál už vede jen pěšinka. Jde pěkně nahoru a kličkuje mezi obrovskými balvany porostlými náletovými smrky. Smrky rostou taky hustě kolem cesty. Najednou se stromy rozestupují a objevují se ostré skalní štíty, vystupující z mlhy. Atmosféru umocňuje cinkání alpských zvonců odněkud zdáli. Ještě kousek a už je vidět chata. Je to meněí dřevěný srub, posazený na zelené louce mezi skalami, velmi pěkný pohled ( 2 166 m ). Jako zázrakem se mlžný opar aspoň na chvilku rozptyluje. Všude kolem je plno krav, olizují mi kolo a cpou se před objektiv. No nevyfoť to. Je poledne. Doplňuji vodu a kalorie, připojuji do sbírky další razítko a kontroluji mapu. Podle informací ze včerejška bude následovat pekelný sjezd.
Zpočátku to tak sice nevypadá, pak ale musím dát předjezdcům za pravdu, sjezd patří do kategorie hardcore. Cesta je úzká a kamenitá, padá pořád dolů a střídá rovné úseky s lesními serpentinami. Cestu často přetíná suťovisko, které je až na výjimky nutno překonat pěšmo. Tudy si na jaře razí tající sníh cestu z hor dolů do údolí. To musí být hukot. Sjíždím pořád dolů, sjezd jakoby neměl konce. Ruce už počítají každý kámen, nohy si pěkně dlouho nešláply a konec pořád nikde. Teprve po hodině a půl ( !!! ) najíždím na asfaltovou silnici.
Vpravo mám regulované řečiště s kaskádami, je ale úplně suché. Voda přijde až na jaře ...Při pohledu zpět jsou vidět Tre Cimme a na srázu cata Auronzo, výškový rozdíl asi 1500m, tohle bych nechtěl šlapat. Kalím dolů po asfaltce. Míjím několik prázdných stavení i turistické tábořiště a přijíždím k nejnižšímu bodu cesty. Tady se napojuje asfaltka na státní silnici. Odbočuji vpravo a vidím povzbuzující ceduli Misurina 15 km.
A tak zase nahoru, zatahuje se. No hlavně, že neprší. Jede se docela pěkně, ale ve vzduchu je cítit voda. Otázka není jestli, ale kdy začne pršet. Přichází to zrovna v místě, kde není kam se schovat - zákon schválnosti funguje vždy dokonale. Sprint v dešti končí pod stříškou dřevěné budky u kamenolomu. Déšť houstne a stříška zrovna komfortní úkryt neposkytuje. Prchám pod most. Nic moc, ale sucho. Lije asi půl hoďky, pak déšť ustává. Nasedám. Míjím dřevěné stodoly, zděný kostelík i přírodní rezervaci, ve které žijí v oboře majestátní jeleni. Misurina 8 km. Stoupání je najednou prudší. Provoz houstne. Šlapu nalepen na svodidla, zvláště motorkáři se tu dnes někde rojí. Ke konci stoupání u křižovatky za passem Tre Crocci ( jak jsem rád, že jsem už tady ) se déšť vrací, ale co je horší – hřmí a pro změnu začíná znovu krápat. Údery hromu se ozývají stále častěji, hory je zesilují a ozvěna několikrát vrací. Křááááp. Fakt dobrý, už abych byl v kempu. Déšť sílí. Hypnotizuji cíl. Misurina. Projíždím kolem církevních objektů ( ubytovací zařízení pro mládež - st. Benedetto, krásná žlutozelená budova v alpském stylu zdobící všechny více či méně kýčovité fotky ), objíždím jezero a po krátkém stoupání odbočuji vpravo ke kempu.
Dobro došli, tak to bychom měli. Ten závěr jsem si představoval trochu jinak…

To ale ještě není finále.
Za okolností, které nebudu zveřejňovat nakonec padá rozhodnutí sbalit a odjet ještě dnes. Balíme stany a kola, sedáme do auta a po krátkém nákupu ve špáru u jezera točíme koně na sever. Nálada je na bodu mrazu – termín odjezdu rozhodně nebyl přijat jako konsensus všech zúčastněných a tak se v autě dá atmosféra krájet. Tak to je taková pěkná tečka za tím naším výletem. Sláva nazdar …
Martin řídí po okreskách až k dálnici, odtud pak jedu až na krátkou výměnu sám až domů. No, snad to nějak rozdýcháme …

Vydrželo nám to skoro rok, tahle blbá nálada , ale na další velkou akci jsme už zase vyrazili ve čtyřech. Happy end ?
dnc@atlas.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one